!!! Kontrola a nábor Affs\SB ZDE !!!

Listopad 2014

Může být ona ještě víc boží? :3

26. listopadu 2014 v 18:12 | Babu
Může být ona ještě víc boží? Správně! Snad ani nemůže! Mluvím o Lindsey Stirling! Přišla jsem na ni někdy v září, protože jsem našla její neco jak "z remixovanou" písničku a hrozně se mi tam líbili ty housle :33 tak jsem hledala a hledala, až jsem ji našla!!! Ale vlastně poslouchat pořádně jsem jí začla až tenhle týden a bez jejich písničrk nevydržím už snad ani den :33 pořád mi v hlavě hrajou :3
U nás měla 20.10 2014 koncert, ale já kráva o tom nevěděla -.- to si snad budu ještě pár týdnů vyčítat...ale je fakt že předtím jsem o ní skoro nevěděla xD ale dneska jsem si ten koncert pouštěla na YouTube a nechápu, jak tak dlouho dokáže tancovat a ještě k tomu hrát :3
Jasně, neslyšela jsem ještě všechny písničky, ale vyhrává u mě Roundtabe Rival :333
A za tohle ji miluju snad ještě víc i když je to video staré už rok,ale to neva!!! Ona zná Česko a Slovensko!!!! :OO A dokonce nás zmínila i v rozhovoru pro Grammy :333 že jí moc podporujeme, teda fanclub :333

A ještě jsem si hodně moc oblíbila písničku Shatter me :33 Ten videoklip je epický! Jak je v té...em kopuli? Něco jak sněžítko? :D Prostě úplně úžasné!! :333
K vánocům chcu její cédéčko!! Už jsem se rozmyslela, nebo aspoň na nazrozky, ale ty sou až za dlouho...řeknu kámošce, ta mi ho (doufááááám :33333) koupí :33333
EDIT 25. Listopadu: tohle byl přednastavených clanek..no prostě DOSTANU JEJI CÉDÉČKO!!!!! :33333 Ajush mi ho už koupila a dá mi ho na vánoce :333 celé pondeli jsem do ní hučela, jak je úžasná a pak si ji poslechla taky a měla stejný názor!!!! :333
Eště se budu modlit, aby zase dojela do Prahy nebo Bratislavy :33333
V sobotu jsem asi 10 minut pořád psala že je boží boží boží :DD A mamce o ní taky furt básním :D :3
Tak to je asi všecko :) Prostě je naprosto boží houslistka a tanečnice :333 :)

Vlčí instinkt

22. listopadu 2014 v 10:11 | Babu
Sasumi jsem slíbila, že sem ten příběh do konce listopadu dám...no tak je tady :D Posílala jsem to k Amber do soutěže a vyhrála jsem třetí místo!! :OOOOOO a byla jsem hrozně ráda! :333 :D a pak i k CrazyPurpleSnowman, ale tam jsem byla jediná kdo to poslal xD

Vlčí instinkt
Znáte ten pocit, když se vám prostě jenom tak změní život? Ze dne na den? Buďte v klidu, taky jsem neznala, teda až do doby, kdy se mi vážně změnil. No a začalo to asi takhle:
"Hejbni kostrou Mel!"
"Už jdu!" zakřičela jsem. Ahoj, jsem Mel, vlastně Melanie, ale všichni mi říkají Mel. Je mi 16, žiju docela normální život obyčejné holky, chodím na střední a mám nejlepší kámošku All (Allison). Mám něco mezi stříbrnými a bílými vlasy, takže se občas neobejdu bez nějakých narážek na ně, modré oči a něco mezi 165 centimetry.
"Dojdem pozdě! Víš, co dělá stará Jackinsová, když dojde někdo pozdě!"
"Jo, už běžím!" zakřičela jsem znova, zhluboka se nadechla a rozběhla se. Zachvilku jsem byla u All a oplatila jí to stejnou kartou. "No tak dělej All!"
"Běžím… Jak nejrychlej…. Můžu! Nemůžu za to, že jsi v běhu nejrychlejší z celé školy!"
"No jo, hlavně pojď, už jsme skoro tam" proběhli jsme přes trávník rovnou do další budovy školy. Škola je fajn, máme moderní vybavení, velké hřiště, divadlo a podobné věci, ale má asi milion budov a 5 minutová přestávka na přeběhnutí z jedné strany školy na druhou fakt nestačí! Běželi jsme chodbou do učebny matiky a vrazily do dveří. Všichni zvedli hlavu od sešitu a Jackinsová tam samozřejmě už seděla a počítala kolik minut, nám může nafařit za pozdní příchod. Tohle dělala nejradši, zvlášť nám…
"Ale, Slečna Melanie a Allison" spustila tím svým krákavým hlasem "Zase pozdě" řekla a zapsala nám do třídnice, minuty o kolik jsme došly pozdě. Už dlouho ji s All podezříváme, že jich nám zapisuje mnohem víc, abychom pak měli průšvih… Zmije jedna! Rychle jsme se omluvili a zapadly si do zadní lavice.
"Ježibaba!" sykla All
"Beztak nám to dělá schválně" zašeptala jsem. Opsaly jsme si příklady z tabule.
"Hele, už jsi viděla toho nového?" zeptala se All
"He?"
"Však víš ne? Ten kluk co sem předevčírem přišel"
"Aha… Ne"
"Prej je hrozně pěknej" rozplývala se tam All.
"Aha" říkala jsem nepřítomně.
"Tebe to ani trochu nezajímá co"
"Ani v nejmenším" usmála jsem se na ni.
"Občas seš fakt hrozná, víš?"
"Být hrozná je jedna z mých nejlepších vlastností" odvětila jsem a dál počítala hordu příkladů z tabule.
"Ale je prý hodně odtažitý a nikoho si nepouští k tělu" pokračovala. Konečně jsem se k ní otočila.
"A ty se divíš? Vždyť je tu nový, nikoho nezná,… Jak by ses asi chovala ty hm?"
"Woodová! Adamsová!" štěkla Jackinsová zepředu. Obě jsme nadskočily a věděly, co se bude dít dál… Průšvih. "Tohle není debatní kroužek, ale hodina matematiky! Jste celý týden po škole!"
No jako bych to neříkala… Zbytek hodiny z nás nespustila oči.
***
"Ahoj" ozvalo se vedle mě.
"Ahoj" odpověděla jsem nepřítomě a ani jsem nezvedla hlavu od učebnice přírodopisu. Probírali jsme vlky, bájo.
"Co to čteš?"
"Odprejskni, Jonathane" zavrčela jsem a pořád jsem nezvedla hlavu. Asi jsem to měla udělat.
"Jenom jsem chtěl být milej, a toho Jonathana neznám"
Konečně jsem zvedla hlavu. Vedle mě stál nějaký kluk, který měl… Byly to fakt skoro bílé vlasy? Podobné jak já, až na to, že je měl o hodně kratší. "Ty seš ten nový, že?"
"Jo"
"Jo, tak fajn, hodně štěstí v nové škole" řekla jsem a vrátila se ke knížce.
"To jsou vlci?" zeptal se po chvilce. Zhluboka jsem se nadechla a otočila k němu.
"Heleď, vím, že jsi tu nový, nová škola, nikoho neznáš, nevíš, kde co je, ale jestli si chceš najít kamarády, najdi si ve třídě volnou lavici a k někomu si přisedni. Já nejsem ta, která by ti zrovna pomohla jasné?" řekla jsem mu, znovu se zahleděla do knížky a odkráčela. No jo, bylo to docela hnusné, ale měl by si začít zvykat. Střední škola JE hnusná!
"Tak co? Už jsi ho viděla?" zeptala se All druhý den.
"Viděla koho?" nechápala jsem.
"Toho nového kluka, přece!"
"Aha, jo viděla"
" A?" zeptala se natěšeně.
"A... A nic"
"Jejda mane, tak aspoň, jak vypadal?"
"Vlasy asi tak jak já, modré oči, větší než já, neskutečně otravnej,…"
"Teda, kdybys neřekla to, že je otravnej, už bych si myslela, že máš teplotu"
"Ha ha ha, jen se směj" ušklíbla jsem se na All. "Ježiši" koukla jsem na jedny hodiny na budově "Musím na fráninu! Uvidíme se pak!" řekla jsem a utíkala na hodinu francouzštiny a světe div se! Byla jsem tam ještě 1 minutu před zvoněním! Sedla jsem si dozadu a vytáhla věci, když se vedle mě ZASE ozvalo: "Ahoj, můžu si přisednout?" koukla jsem a stál tam ten nový kluk ze včerejška.
"Když jsem řekla, ať si k někomu přisedneš a spřátelíš se, nemyslela jsem zrovna mě"
"Všichni sednout!" řekla učitelka, když vešla. A jako na potvoru už nikde nebylo místo, jenom u mě. Vždycky je tu horda míst a najednou nic?? Nezbylo mu nic jiného, než si sednout za mnou.
"No potěš…" zamumlala jsem.
"Proč seš tak nepřátelská?" zeptal se.
"Vůbec nejsem nepřátelská" odsekla jsem.
"Jenom samotářská"
"Ani samotářská…no možná trochu" připustila jsem "Ale i kdyby, do toho ti nic není"
Jenom pokrčil rameny. Zbytek dne za mnou "nenápadně" chodil a All na něho furt pokukovala.
"Víš, vlastně je docela roztomilí" řekla All
"Ehe, jasně a já jsem herečka z Hollywoodu"
Takhle to pokračovalo pár dalších dnů, když jsem se už vážně naštvala.
"Tak jo, fajn, co máš sakra za problém? Sleduješ mě nebo co?!"
"Proč bych tě měl sledovat?"
"Já nevím! Chodíš za mnou jak ocásek nebo pes nebo-" u slova pes se uchichtl. "Co je na tom směšného?"
"Nic… Vůbec nic."
Měla jsem chuť ho zabít nebo aspoň pořádně praštit. Obojí by mi udělalo docela velkou radost.
"Dobře, chci si promluvit. Myslel jsem, že to ještě chvilku počká, ale nepočká" řekl. Jenom jsem doufala, že to není další zamilovaný tupec.
"Tak dělej, spusť" pobídla jsem ho.
"Jsi vlk"
"Ehe a ty seš černej a máš afro"
"Mluvím vážně"
"To já přece taky" musím říct, že bylo těžké zadržovat smích.
"Musíš jít semnou"
"Jasně, půjdu někam s bláznivým klukem, který mi řekne, že jsem vlk, proč ne?"
"No tak, mysli. Ty tvoje vlasy, jsi nejrychlejší s celé školy, lepší sluch a zrak, jsi samotářská, vždycky o sekundu dopředu, nemusíš se ani dívat dozadu, abys poznala, že za tebou někdo je nebo stojí. A co to vlci, hm? Není den, aby sis o nich nečetla nebo si je nemalovala do sešitu. Viděl jsem to na fránině. Copak ti to nepřijde ani trochu divné, Mel?"
"Ani-počkat!" zarazila jsem se. "Jak to, že znáš moje jméno? Nikdy jsem ti ho neřekla, v hodinách mě tento týden ještě nevyvolali a s All jsi určitě nemluvil."
"No… prostě to vím"
"Co kdybys mi konečně řekl, o co tady jde? A chci pravdu. Jo a ještě by se docela šiklo tvoje jméno" dodala jsem.
"Jsem Fred"
"Fajn, Frede, jsem Melanie"
"To už vím."
"Jak to kruci víš?!" vyjela jsem na něho znovu.
"Už delší dobu tě sleduju, ALE" zdůraznil, když viděl, že mu do toho chci zas vpadnout "nech mě to vysvětlit. Mám pro to dobrý důvod" když viděl, že mlčím, pokračoval dál "Jsi vlk, ale ne jenom tak ledajaký, máš v sobě instinkty vlka. VŠECHNY instinkty vlka. Podobných jako ty je málo a nejsou úplně stejní jako ty. Jsi čistokrevná. 100% čistokrevná, takový už se snad nerodí. Musíš nám pomoct"
Chvilku jsem na něho jenom tak hleděla a po půl minutě se mi konečně vrátil hlas.
"P-počkej. Pomalu. Já jsem vlk? A umím se na něho měnit?" přikývl. "A jsem jakási čistokrevná" znovu přikývl. "Když už se takový nerodí, jak to, že jsem ta čistokrevná zrovna já? A pomoc s čím?"
"Tvoji rodiče jsou napůl čistokrevní, no a z toho ses zrodila ty" vysvětlil mi.
"Chceš snad říct, že moji rodiče jsou vlci?"
"Vlastně, jo"
"Musím říct, že to máš dobře promyšlené, ale vážně si myslíš, že ti budu věřit?"
"Musíš, páč už musíme jít" oznámil mi.
"Wou, wou, wou" zarazila jsem ho "Jít kam?"
"Do lesa" špitl Fred.
"Fajn, tak jo, jsi blázen" rozmáchla jsem se rukama do všech stran.
"Chceš důkaz? Fajn, jak chceš" a pak se to stalo. Vážně, přede mnou se změnil ve vlka! A svítili mu tak i oči. Vážně skvělé! Celá Twilight Sága. Nemám ty filmy ráda. Vlastně ani pořádné nevim o čem to je… Ale je tam i vlk! To vím jistě!
Ale zase zpátky. Musím říct, že byl vážně děsivý. Ty oči mu svítili, nakračoval si to po těch čtyřech ke mně a…no to mě podržte! On vrčel!
"OK Frede, už toho můžeš nechat. Víš, vypadáš docela děsivě" ale on toho nenechal. Pořád se blížil ke mně a docela jsem se začala bát. "Frede, to už fakt stačí! Děsíš mě! Věřím ti, ale proměň se okamžitě zpátky!" toho asi konečně, aby se vrátil do původního stavu "Díky bohu"
"Promiň, občas se trochu přestanu ovládat, navíc jsem už dlouho nejedl…"
"Co?!" tím chtěl říct, že by si mě dal ke svačině?? "Vlci jí lidi?" zeptala jsem se zděšeně
"Samozřejmě že ne! Je to zakázané. Jí maso"
"Aha, takže sis mě spletl s králíkem?"
"Ne, jenom…prostě už pojď"
"Pojď kam?"
"Před chvilkou jsem ti to říkal. Do lesa. Musíme jít za ostatníma."
"A co moji rodiče? Věci? Nemůžu jenom tak odejít ze školy" namítla jsem.
"S tvými rodiči jsem mluvil, věci už máš tam a zbytek je zařízený. Měla by ses občas uklidnit."
"Uklidnit. Jasně." Zamumlala jsem "Počkat! Tys mluvil s mamkou?"
"I s taťkou. A teď už pojď" nařídil mi. Tak jsem šla.
"To, že se proměňuješ ve vlka, nedělá to z tebe náhodou vlkodlaka a ne vlka?" zeptala jsem se.
"Ne, vlkodlaky si jenom vymysleli lidi, aby měli, čím strašil děti ve středověku"
"Ale jinak děláte to samé ne?"
"Nejsme krvelačné bestie, ale vlci. Jsme spojení s přírodou. Netrháme lidi za živa"
"Nic takového jsem neřekla" bránila jsem se.
"Už tam skoro budeme, trochu zrychli"
Za deset minut jsme tam byli. Naše škola sice je u lesa a trocha do něho zasahuje, ale takhle hluboko by se odvážil jenom blázen. Náš les není známí jenom tím, jak je velký, ale taky tím, že se v něm nejeden člověk ztratil…
"Víš přesně, kam jdeme?"
"Bojíš se snad?" zeptal se pobaveně.
"Měla bych? Jenom proto, že se tu ztrácí lidi a takhle daleko se odváží jenom magor, který se chce zabít? Ne ani trochu"
"Už jsme tady" oznámil mi. Před sebou jsem neviděla nic víc než stromy.
"Tohle? Stromy? Nevím jak ty, ale vidím furt jenom stromy" rozmáchla jsem se. Strčil do mě, klopýtla se a jakoby se ocitla v naprosto jiném světě.
"Už to vidíš?" zeptal se mě.
"Ehe" zmohla jsem se jenom. Vypadalo tam nádherně. A taky děsivě. Znáte takové ty obrázky z googlu, kde jsou magické lesy apod.? No tak takhle to tam vypadalo. Teda dřív. Teď jako kdyby se tu prohnalo obří tornádo a chladnokrevný vrah dohromady. Skácené stromy a těla leželi všude kolem a zdravotnice obvazovali rány.
"Co-co se tu stalo?" zeptala jsem se, když se mi konečně vrátil hlas.
"To teď nepotřebuješ vědět. Důležité je, že ty to můžeš zastavit"
Chtělo se mi zvracet.
"Víš já…" polkla jsem a snažila se udržet obsah žaludku v sobě. "Já na tohle moc nejsem…a asi-" Pak to šlo ráz na ráz. Otočila jsem se a všechno vyhodila do keře.
"No, reagovala jsi líp, než jsem si myslel" zakřenil se. Zhluboka jsem se nadechla a předklonila se. Někde jsem četla, že to pomáhá. "A to jako jak?"
"Nejdřív jsi měla začít ječet, pak omdlít a až potom hodit šavli. Přeskočila jsi dva kroky"
"Jo, promiň, já ti zkazila všechnu srandu co?" odsekla jsem.
"Budeš ještě zvracet nebo už můžeme jít?" zeptal se mě Fred. Konečně jsem se narovnala a hodila po něm ne zrovna hezký pohled. "Takže asi můžeme jít" Vedl mě nesmyslnými cestami a taky, kde zrovna bylo místo, a v pohodě si překračoval zraněná těla, jako by to dělal každý den. Pár lidí mu dokonce zamávalo. Vždycky jsem si myslela, že jsem docela silná povaha, ale tohle mě asi vytrhlo z omylu. Podle Freda jsem děsná měkkota. Podle mě je hrozné jenom tak procházet mezi něma a nic necítit. Vždyť tu bydlí ne? Musel je přece všechny znát. Vešli jsme do nějaké velké budovy. "Kde to jsme?" zeptala jsem se.
"V hlavní ošetřovatelské budově" oznámil mi. Znovu se mi zhoupl žaludek.
"Aha" vysoukala jsem ze sebe.
"Tady prosím nezvracej. Až tě dovedu a předám, zvracej si, jak chceš"
"Počkej, předat komu?" zastavila jsem se. "mluvíš, jako kdybych měla být snad nějaký balík či co"
"Když se to tak vezme…"
"Fajn, tak v tomhle já nejedu. Odveď mě zpátky!"
"Ty to nechápeš, jsi jediná, která to může zastavit, prý"
"Jo, zabijete mě, pak mě rozříznete a kosti dáte nějakému bohovi jako oběť, aby to přestalo. Na to zapomeň!"
"Moc se díváš na filmy" namítl.
"Tak mi řekni, co se to tu děje! Jinak s tebou dál nejdu"
"Umíš být hrozně umíněná, víš o tom? Ale jak chceš. Dejme tomu, že taková ´smečka od vedle´ už nějaký ten pátek vede válku a nemají nás rádi"
"Ani se nedivím" zamumlala jsem.
"A podle legendy" ignoroval moji poznámku Fred "To může zastavit jenom osoba s vlčím instinktem a to jsi ty. Takže už to chápeš a můžeme jít konečně dál?"
"Proč spolu vedete tu válku?" zeptala jsem se.
"Chtěla jsi vědět, proč tě potřebujeme a to jsem si řekl, tak už pojď"
"Předtím si byl milejší"
"Protože jsem se ti chtěl vetřít do života. Ve skutečnosti nejsem tak milej, stávají se i horší věci. A teď už prosím tě pojď" přikázal mi a tak mi nezbylo nic jiného než jít za nabručeným klukem. Došli jsme za nějakým chlápkem, který stál u postele, a sním zdravotnice, která obvazovala někomu ránu. "Je tady, pane" řekl Fred tomu chlápkovi s kravatou a oblekem.
"Pane? Neměl by to být třeba vůdce nebo tak?" zeptala jsem se. "Když jste ti vlci…"
"To není vtipné, Melanie" řekl ten v tom obleku.
"Mělo by mě přestat udivovat, že někdo zná moje jméno" usoudila jsem.
"Víš Melanie, čekáme na tebe už hrozně dlouho" u toho jak vykládal, mě chytl kolem ramen, jak v těch filmech, kde se snaží říct špatnou zprávu co nejjemněji. "Jsi pro nás hrozně důležitá. Jako jediná můžeš zastavit všechno, co se tu děje, díky svému vlčímu instinktu. Jsi jedinečná"
"To je moc hezký, vážně" vysoukala jsem se z jeho objetí "Ale já nechci být jedinečná, jediné co chci je neproletět z matiky" namítla jsem. Ten chlápek se usmál.
"Matematika ti teď nemusí dělat vůbec starost. Všechno ti vysvětlíme, Melanie, ubytuješ se tady, necháš si to proležet v hlavě a zítra nám dáš vědět, ano?"
Jak jsem mohla říct ne? Byla jsem unavená a bylo mi pořád trochu blbě a taky pochybuju, že by mě Fred zavedl domů nebo aspoň ven z lesa. Ten chlápek, řekl, že se jmenuje Lenny, mi řekl celou tu legendu o tom, jak prej nějaká smečka vražedných vlků či co je s nimi ve válce a jak nějaký prorok kdysi řekl, že po sto letech se zjevím já s tím svým vlčím instinktem a zachráním je od stoletého mučení. Nebo tak něco. Bylo to zajímavé, vážně, jenom tam bylo tolik jmen a čísel…Čísla můj mozek nebere a na jména jsem nikdy nebyla…Prý mám ještě něco najít, co má pomoct v tom ukončení té války a ten můj instinkt mi v tom má pomoc, ale problém je, že to NĚCO už asi sto let neviděli. Má to být nějaký modrý kámen, který kdysi dávno patřil nějaké vlčí ženě nebo princezně, byla to kdysi hvězda, která spadla z oblohy a smečky se obviňují z toho, že je ukradli. Když to najdu, tak by to mělo přestat. Teda podle báje. Ubytovali mě nahoře v budově, měla jsem tam postel a koupelnu a dokonce i televizi. Ráno jsem jim měla říct, jak jsem se rozhodla. Jestli jim pomůžu, nebo je nechám ve štychu. Když tu zůstanu, naučí mě všechno, co je třeba. Proměňovat se ve vlka, naučit mě používat všechny smysly a všechno tady toto, ale kdybych se vrátila domů, byla bych zase s rodinou a All a nechaly bychom se mučit od staré Jackinsové matikou…
"Pomůžu vám" řekla jsem jim ráno. "Ale" zarazila jsem je "až to všechno skončí, necháte mě jít zase domů a budu zase normální a na všechno zapomenu. Dohodnuto?" Lenny mě prý chápe a tak souhlasil, ale že vždycky budu mít možnost se vrátit, kdybych si to jakkoliv rozmyslela, ale já si stála za svým. Celý týden mě učili, jak se proměnit ve vlka, stejně jak Freda musím říct, že se mi to po pár hodinách konečně povedlo. Pak mě učili využívat ty obyčejné smysly jenom trochu líp. Jak v podobě vlka, tak člověka a musím říct, že to byla docela sranda. Vidím už ve tmě a umím rychleji běhat, což je paráda!
"Co je za těmi dveřmi?" zeptala jsem se jednou Freda, když jsme šli na snídani. Nebyli to nic moc dveře, prostě obyčejné a dřevěné, ale jakoby tam bylo něco moc důležitého. Jenom pocit, ale zvláštní.
"Nic, jenom pár starých košťat. Nikdo tam už nechodí" řekl ledabyle. Šla jsem se tam podívat. "Vážně tam nic není. Teda pokud nechceš najít pár pavouků"
Ignorovala jsem ho a šla dál. Otevřela dveře a…jenom košťata.
"Vidíš?"
"Ne, ne, ne, já vím, že to tu je"
"Myslíš ten bájný ztracený kámen? Ten tu není. Kdyby jo, už dávno bychom ho objevili."
"Ne, on tu je, vážně! Cítím to" stála jsem si za svým.
"Tak se pleteš"
Odpoledne jsem si šla promluvit s Lennym. Zaklepala jsem na dveře. "Ehm, neruším?"
"Ale samozřejmě, že ne, Melanie, pojď dál" pozval mě. Sedla jsem si do křesla. "Takže, co potřebuješ?"
"Chtěla bych si jenom něco ujasnit. Podle té legendy, jak mám najít ten modrý kámen?" zeptala jsem se.
"Měla bys to poznat podle-"
"Ano, ano, podle vlčího instinktu, to vím, jenže jak to poznám?"
"Prostě to poznáš. Neexistuje na to nějaký návod nebo popis pocitu. Je to jak 6 smysl, prostě to budeš vědět. Proč? Stalo se něco takového?" tak jsem mu vyklopila všechno o tom kumbálu, a jak jsem si myslela, že tam je něco důležitého.
"Ale kdyby tam byl, ostatní by si mysleli, že jste ho ukradli ne?" zeptala jsem se.
"Ne tak docela. V tom kumbálu je tajný vchod, který spojuje nás a je. Je možné, že jsi vycítila ten vchod, ale náhrdelník může být u nich"
"Když tam je, jak to, že ho nikdo ještě nevyužil?"
"Skoro nikdo už o něm neví, je dávno zapomenutý."
"Takže tím chcete říct, že ten kámen, tam někde může být?"
"Možná ano" potvrdil. Rychle jsem poděkovala a vyletěla z jeho pracovny. Šla jsem rovnou k těm dveřím a bylo mě jedno, jestli mě Fred uvidí a bude mít zas blbé kecy. Otevřela jsem dveře od toho kumbálu a začala hledat.
"Někde to tu musí být" mumlala jsem si pro sebe. Po chvilce se rozsvítilo.
"Lepší?" ozval se Fredův hlas od dveří. Pomalu jsem se otočila k němu.
"Vlastně jo, díky" zašklebila jsem se.
"Co tu musí být? Zas hledáš ten kámen? Říkám ti, že tady není"
"Tady možná ne" zamručela jsem. "Mluvila jsem s Lennym víš? A on mi to víceméně odsouhlasil, takže ty tvoje kecy jsou k ničemu" řekla jsem mu a začala zas prohrabovat růžné věci a hledat nějaký tajný vchod. Pár minut tam tak stál a pak začal prohrabovat věci semnou. "Takže mi věříš?" zeptala jsem se
"Myslím, že je to šílené, ale jestli máš pravdu, tak proč ne? Hledáš ten tajný průchod, viď?"
"Ty o něm víš?" podivila jsem se.
"Jasně, žiju tu už hrozně dlouho, prohledal jsem všechny místnosti několikrát. Stačí jenom, když zmáčkneš tohle" přistoupil k jedné zdi, hluboce se na ni zadíval a pak našel to místo. Stiskl kousek zdi a ta se najednou otevřela. "Vidíš?" řekl hrdě. Prostě jsem se musela zasmát!
"Vidím no, takže tentokrát, pojď, ty zamnou" nařídila jsem mu.
"Zbláznila ses?" zastavil mě. "Byl jsem tam jenom jednou a mále jsem se nevrátil!"
"Myslíš jenom sán na sebe, že jo?"
"Proč bych měl…? To je jedno, prostě je to nebezpečné"
"Ále prosim tě, snad by ses o mě nebál" zakřenila jsem se. "Když ti říkám, že tam ten kámen je, tak tam prostě je! A jdu tam s tebou nebo bez tebe" odsekla jsem. Skrčila jsem se a šla.
"Ach jo…" slyšela jsem ho ještě. Objevila jsem se v nějakém podzemním tunelu a za mnou se vynořil Fred.
"To jsou podzemní chodby?" zeptala jsem se.
"Jo, na konci je vchod do toho druhého tábora" na chvilku se odmlčel. "Přemýšlela jsi vůbec nad tím, co se stane, když zjistí, že jsi od nás?"
Jups…
"To mi nějak nedošlo…ale když nechytili tebe…"
"Nic takového jsem neřekl. Hele" zastavil mě "jestli se tam jenom tak proplížíme a ty budeš hledat nějaký ten zatracený kámen, tak tě můžou kdykoliv chytnout. Nejsou zas tak úplně blbý a jejich tresty nejsou vůbec nic pěkného"
"Nebudu se ptát, jak tohle všechno víš, ale jestli se všechno kvůli kamenu, nebo co to vlastně je, spraví, tak to najdu" řekla jsem pevně a zase šla dál.
"Jak chceš, ale když ti cokoliv řeknu, uděláš to, jasné?"
"Nebo když něco řeknu já"
Řekl mi, jak se tam musím chovat, abychom se neprozradili a další tyto věci. Stáli jsme na konci chodby.
"Zkus se soustředit" nařídil mi. "Zhluboka se nadechni a řekni, jak daleko asi je"
"Říkám ti, že přes dveře to nepůjde"
"Předtím se ti to povedlo" namítnul.
"Fajn" zhluboka jsem se nadechla a soustředila jsem se, jak na velký test z matiky, což bylo opravdu hodně. Ucítila jsem v sobě takové malé šimrání. "Je asi 300 metrů od nás" oznámila jsem mu.
"Kam od nás?"
"Víc ti řeknu, až budeme blíž." Ještě několikrát mi řekl, že nemám dělat kraviny a ukvapená rozhodnutí, a že se mám držet jeho plánu, jinak, jestli přežijeme, tak mě zabije. Když jsem mu to milionkrát odsouhlasila a potvrdila mu, že nebudu dělat nic z toho, co vyjmenoval, jsme mohli konečně jít. Fred opatrně otevřel dveře. Myslela jsem si, že tam bude aspoň pár lidí, ale nikdo tam nebyl. Nikde nikdo.
"Jak to, že tu nikdo není?" zeptala jsem se potichu.
"Drž se plánu, nic neříkej a pojď za mnou" sykl šeptem. Tak jsem za ním přikrčeně šla. Schovali jsme se za nějaké sudy.
"Co děláš? Vždyť tu nikdo není" šeptala jsem.
"No právě" po pár minutách zase promluvil. "Tak jo, kam máme jít?"
"Nevím" špitla jsem.
"Jak nevíš?!"
"Stratila jsem to…prostě to zmizlo"
"Kde to zmizelo?" snažil se uchovat v klidu Fred.
"Potom, jak jsme se vyplížili. Řekla bych ti to, kdybys nezačal s tím schováváním"
"Řekla jsi, že je to 300 metrů daleko, jak to mohlo jenom tak zmizet?"
"Říkám ti, že to nevím! Byla jsem si jistá, že je to někde tady. Vážně! Ale…Když se nad tím tak zamyslím, měli bychom se asi vrátit k tomu vchodu, tam to bylo posledně" navrhla jsem. Něco se kolem mě mihlo. "Uhni!" křikla jsem a žduchla do něho. Trochu se odkutálel z místa. Přesně tam, kde před vteřinou Fred klečel, spadla nějaká velká bedna.
"Díky" vydechl. "Ale, jak jsi to udělala?"
"Vlčí instinkt" mrkla jsem na něho.
"Fajn, musíme to co nejrychlej najít a vypadnout odtud, ano?" řekl mi. Tentokrát jsem s ním 100% souhlasila. "Vrátíme se k tomu vchodu, pak se uvidí."
Oba jsme opatrně vstali a dávali si pěkně bacha, ať nám nepřistane další bedna na hlavu. Byli jsme už skoro tam, ale co by to bylo za cestu, kdyby se něco nepokazilo?
"Kampak?" ozvalo se za námi. Otočili jsme se a za náma stáli nějací kluci, kteří byli napůl přeměněni ve vlka. "Chyťte je!" nařídil těm ostatním jeden. Já jsem jim docela šikovně uskakovala, ale Fred takové štěstí neměl. Po chvilce ho chytili.
"Uteč Mel!" křikl po mně. "Hned!" nahmatala jsem rychle vchod do tunelu, prošla a zavřela.
"Tak jo" dýchala jsem rychle "Uklidni se Melanie! Zhluboka dýchej" přikázala jsem si. "Když to najdeš, nic se mu nestane a všechno skončí" myslela jsem nahlas. Soustředila jsem se snad ještě víc než předtím. Dokážeš to. Znovu jsem se nadechla. Asi minutu jsem tam tak stála. A pak mi to všechno došlo. To proč jsem to v tom druhém táboře ztratila. Je tady! Došla jsem k jedné ze zdí a prohmatávala jsem zdi. "Někde tady je, někde tady je, někde-" jedna zeď se pohnula a vysunula se. Vytáhla jsem jí a za ní…BYL TEN KÁMEN! Byl krásný, fakticky nádherný tmavě modrý. Začala jsem skákat radostí. Popadla jsem ho a pomalu se znovu vyplížila ven. Upřímně, neměla jsem žádný plán, jenom jsem ukvapeně jednala a rozhodla se najít Freda a dostat ho odtud. Nejlíp živého. Pořádně jsem se rozhlédla po tom táboře. Zase nikdo nikde nebyl. Jak to jenom dělají? Rozběhla jsem se napříč s kamenem v ruce. Zase začali padat bedny. Myslela jsem, že jsou trochu vynalézavější, aby se zmohli na víc než na nějaké bedny s něčím. Nějaké bedny mi byli docela putna, prostě jsem utíkala, občas se vyhnula, ale ze všeho nejvíc jsem chtěla, aby tohle už skončilo a já se vrátila zpátky domů. Ten můj slavný vlčí instinkt byl asi lepší, než jsem si myslela. Stačilo se upnout na jednu věc a zavedl mě tam sám. A navíc mi cestou došlo pár docela důležitých věcí. No jo, pod tlakem mi to asi myslí líp, ale neplatí to pro matiku. Přišla jsem do nějaké tmavé šeré místnosti. Nakoukla jsem dovnitř a byl tam Fred. Sice přivázaný k židli a moc dobře nevypadal, ale žil. To jsem věděla jistě. Rychle jsem se rozběhla k němu. Měl rozkrvácené zápěstí.
"Frede, Frede!" snažila jsem se ho probudit. Po chvilce konečně otevřel oči.
"Mel, zmizni odtud" řekl chraplavě.
"Ani mě nehne" zamítla jsem.
"No, tak to bude ještě větší sranda" ozval se zase ten kluk, který zajal Freda. Přiblížil se ke mně a já zvedla ruku s tím kamenem.
"Opovaž se!"
"Myslíš, že mě zastaví nějaký šutr?" zasmál se.
"Tenhle šutr patřil té vaší vlčí princezně nebo co, takže vlastně jo, měl by" připustila jsem. O kousek se přiblížil, aby si ho líp prohlédl.
"Je už stovky let ztracený, jak jsi ho našla?"
"To je moje věc" odsekla jsem. "Pustíte ho, já vám ho dám a celá tahle hašteřice mezi vámi skončí. Dohodnuto?"
Jenom se zasmál. "Myslíš si, že jednou starou spadlou hvězdou se všechno změní? Nezmění"
"Tak mi nedáváš na výběr." Trochu jsem se přiblížila k Fredovi "Zavři oči" sykla jsem. "Věř mi"
Natáhla jsem ruku před sebe společně s tím kamenem a v duchu jsem se jenom modlila, aby to fungovalo. A naštěstí fungovalo. Kámen začal zářit a oslepilo to toho kluka a ostatní co nezavřeli oči. Otočila jsem se k Fredovi a rychle mu rozvázala ruce. "Jo, fajn, stávej" řekla jsem mu a podepřela ho. "Téda, kolik vážíš, proboha?"
Většina lidí v té místnosti ještě moc dobře neviděla, takže jsem vyvedla Freda ven, jak rychle to jenom šlo. Moc rychle teda ne. Venku bylo protentokrát plno lidí. A vypadalo to, že nikdo nevěděl co se děje. Několik lidí jenom řeklo: "To je ona!" a další jenom tak hleděli. Došel k nám chlapík podobný Lennymu, ale trochu baculatější. Nejdřív jsem na něho ječela, ať se nepřibližuje, jinak dalších několik hodin neuvidí nic jiného než hvězdičky, ale pak se tam objevil i Lenny. Chvilku se navzájem překřikovali, ale přestali, až když jsem jim řekla, že jsou oba na hlavu, že začali válku, kvůli nějakému kameni. Dokonce jsem přednesla i proslov, že je to celé absurdní, a že to za to nestojí a plno takových věcí. Trvalo to pár týdnů, než se rozhodli celou tu válku ukončit, ale nakonec se to povedlo. Sice celá tahle nevraždivost mezi smečkami úplně neskončila, ale lepší něco než nic, no ne? A stará Jackinsová? Ta byla jedna z té druhé smečky! Že mě to nenapadlo.
"Jak jsi vlastně udělala to s tou hvězdou?" zeptal se mě Fred. "Aby zářila?"
"Hvězdy přece září ne? I ty spadlé." Vysvětlila jsem mu to, ale nějak to nepochopil. Možná to na něho bylo ještě trochu moc… "Byla jsem v knihovně a našla knížku, starou, o celé té legendě a všech tady těch věcech a četla jsem tam, že ta vyvolená může hvězdu rozzářit, když v to co je, uvěří. Tak jsem to zkusila a ono to fungovalo"
"No, a když jsi už teda ukončila tu válku, co budeš dělat? Vrátíš se zpátky domů? Jestli jo, mohla bys mi dát číslo na tvoji kámošku?"
"Ty prevíte!" řekla jsem mu a bouchla ho. "Myslím, že tu ještě chvilku zůstanu, kdo by tě otravoval, kdybych odešla? Takovou radost ti udělat nemůžu" mrkla jsem na něho.

THE END :)

Blbých 40000 omezených znaků, šak to má jenom 4000 ! -.-
Díky Bohům!! :OO poprala jsem se s tím :D Word má asi nějaké Blbé formátování či co -.-
Tak snad se aspoň trošku líbil napište názor pleas! :) Jebexííí už řákala, že mám napsat pokračování xD

Dolimpiáda! + písnička (ano musím! :D)

20. listopadu 2014 v 22:20 | Babu
Ciao :)
Jop, dneska se byla na dějepisné olympiádě (zkráceně-Dolimpiáda, jop byl to nápad Ziki :D)
Prostě...to byla hrůza! My nic nevěděli! xD Byli tam s nama aj deváťáci a prostě pohodáá, my si všichni radili navzájem, já se furt otáčela za Ajush jestli to náhodou neví :D
Prostě učitelka nám rozdala tři papíry TŘI PAPÍRY POPSANÉ Z OBOU STRAN!!!! A prostě sem se tak podívala na první otázku, otočila se na Ziki a řekla: "Nevíš odpověď na první otázku?"
"Ne. A nevíš ty na druhou? :D"
"Ne-e :D"
:DD
A pak že Ajush na mě: "Mě napadlo, že to poslední je hharfa!" já se začla smát a pak sme zařvali na Dominika že: "Dominiku, nevíš to poslední? Kopí, míč, štít a...harfa?"
"Helma twl!"
a my dostali takový záchvat smíchu xDDD
Nebo dneska v trnce sme si založili firmu na zavařené okurky (kukurky :D) :DDDAjush bude manažerka, Vývar nebude dělat nic, já budu komandovat Kačku a Kačka bude vlastně jediná, která bude něco dělat :D
No to je asi všechno :D ale prostě prdel dneskaa :DD

Jop a teď ta písnička xD kdo zná Jak jsem poznal vaši matku, a kdo si pamatuje z minulého článku ják jsem blba z písničky šuk šuk šukyty šuk, tak z ní blbnu furt no a musím vám sem ju prostě dat!! :DDD
Prostě jak tam dojde ten Barney s těm alžičkama xDDD A nejlepší jak Marshall vytáhne to benjo! XDDDD u toho jsem fakt nemohla xDDDDD
A my furt s Ajush Recividilní placák! Teoretický placák! xDDDD
Jop, radši už du ciao :D

Maine Skype :D

18. listopadu 2014 v 20:08 | Babu |  Info
Jestli to mám napsané blbě, tak studuju ruštinu a né němčinu jo? Éj..ty písmenka...to nechcete! :D Nó, ask už tu máte, facebook vám asi nikdy nedám páč tám mám svoje opravdové jméne (to taky nechcete :D) tak vám sem dám aspoň skype: jebexiii1
Áno prostě Jebexíííci forever véď Jebexííí :D
Em kvůli blogu jsem si změnila skype, (ne! svoje právé jméno vám prostě nedám!! :DD) takzé...nic :D

šuk šuk šukyty šuk xDDDDDDD neřešteee zas mi hrabe, jsem závisla ná Jak jsem poznal vaši matku xDD furt si to ve škole se Ziki zpíváme xDDD
Rasši už du ciao :D

Desáté království

16. listopadu 2014 v 18:08 | Babu |  Filmy, seriály
Minuke (heh, minule, tak asi víc jak před 2 měsíci xD) jsem psala o mojem oblíbeném pohádkovém seriálu Once Upon a Time,no tak u pohádej ještě chvilku zůstanu :)

Je to taková mini serie, má to 5 dílů po hodině a půl? Myslím.
Pohádkové dobrodružství o zakletém princi a dívce Veronice, která bydlí v New Yorku a stará se o svého otce Antonína.
Začíná to tehdy, kdy Zlá královna uprchne ze žaláře a promění dědice čtvrtého království ve psa a ten pak uprchne kouzelným zrcadlem co neznámého světa, v tomhle případě do New Yorku. Tam ho sledují i tři trolly a Vlk, kteří ho mají donést zpátky do kouzelné země. Veronika se ztraceného prince, v podobě psa, ujme, ale ji a jeho otce napadnou trollové a tak utečou zrcadlem do jiného světa, tam je ale stejně najdou a Veroniku trollové unesou a Antonín s princem se dostanou do vězení. Veroniku od trollů zachrání Vlk, který se do ní bezhlavě zamiloval. Veronika s Vlkem najdou Antonína a prince a spolu začíná výprava za hledáním zrcadla, které je má vrátit zpátky domů.


Jo, mohla jsem vám to jednoduše zkopírovat z csfd.cz ale tam je to příšerně dlouhé, no tak jsem to zkrátila ;) :D.
Na tento...mini seriál jsem se koukala když jsem byla malá, pořád to běželo na Hallmarku nebo jak se ten kanál jmenoval, než ho ti tupci zrušili -_-. Hrozně jsem ho měla ráda, no a jednou jsem si na něho vzpoměla a nemohal jsem si za bohy vzpoměnt, jak se jmenoval, pak jsem se zeptala mamky, tak jsme to našli a woalá :3

Je to vtipné, taková oddychovka, možná trošku i občas přehnáné, ale podle mě to má své kouzlo, které už nějaké pohádky postrádají :3, ale Vlkovi hlášky jsou best!! "Potkal jsem jednu dívku, moc moc moc se mi líbí. Jenom nevím, jestli ji mám milovat nebo sežrat" xD Jenom je velká škoda, že nenatočili i druhou serii :((


Jestli byste si to chtěli stahnout tak tu: http://ulozto.cz/xGtgnqn/10th-kingdom-desate-kralovstvi-01-avi pak jsou tam aj ostatní díly
A online: http://www.pikacu.cz/topics/desate-kralovstvi-online/

Tak nějak se asi budu tvářil až si dneska lehnu do postele xD


Třebas se někdo koukne :D

Melisa a planeta Mythus, kapitola 5.

9. listopadu 2014 v 22:09 | Babu |  Melisa a Planeta Mythus
Ahojte! Dalšja (?) čásť :) Btw. Já vám hovorila, že som z toho urobila hovadinu :D Fajn asi bych mohla prestat predstírat, že umim po slovensky, beztak tam mám milion a jedna chýb :D Jenom čítám slovenksy kníhu (áno, prostě se vám mosím pochlubit :D) a už z toho magořím xD Mama mi ju kúpila v Bratisláve, keď sme tam boli a majů tam úžasné knihkupéctvo :3 Ta kniha sa volá Mechanický anjel a keď sú ti naši tak nemožní to vydať tak mi ju kúpila :3 a dostala jsem k tomu tašku z nápisem: Som šťastný, že mám černobělu tašku, v týchto farbách vyšla vaščina mojich oblůbených knih" nebo tak nějak :D Jo už přestanu stejně mi to nejde. Jinak jenom jedna část je to kratší než ostatní kapitoly, tak to nebudu rozdělovat :)
Kapitola 5
Nový srub
Jenna s Jasonem mě dovedli k Atheninému srubu.
"Tady to je" řekl Jason. Šla jsem dovnitř. Vevnitř to vypadalo naprosto jinak než v Afroditiném srubu. Byli tu všude knížky a různé plány a logika. LOGIKA!! Jiné skříně, postele,…Když jsem se na to tak podívala, vypadalo to, jako kdyby měl každý takový malí pokojík. Když jsme vešli dovnitř, všichni se na nás koukli. Teda hlavně na mě.
"Ehm, Ahojte" pozdravila jsem je.
"Přivedli jsme vám novou členku" řekl Jason "A zas půjdem"
"Co? A co mám dělat já?" zeptala jsem se.
"Vybal si, seznamuj se" mrkl a oba odešli. Pak se stalo něco, co sem vůbec nečekala. Skoro všichni se ke mně nasáčkovali a začali se mě na všechno ptát.
"Jak se jmenuješ?"
"Kolik ti je?"
"Jaký je tvůj oblíbený předmět?"
"Co ráda děláš?"
Zavalili mě všemožnýma otázkama a já nevěděla, na kterou mám odpovědět první.
"Em…Takže, jmenuju se Melisa. Melisa Milton, ale klidně stačí jenom Lis nebo Liso, jak chcete"
"Ahoj" řekli všichni naráz. Připomnělo mi to tu psychiatrii, jak vždycky najednou všichni řeknou ´Ahoj! ´ Pak vystoupila z řady jedna holka. Asi 15, dlouhé blond vlasy a stejně šedé oči jak já. Fakt úlet, páč když jsem se koukla kolem sebe na ostatní, měli vlastně všichni stejně šedé oči jak já!
"Ahoj, Lis. Jsem Mia, vedoucí tohoto srubu. Vítám tě tu" usmála se.
"Ahoj" oplatila jsem jí.
"Myslím, že bychom tě měli nechat vybalit. Támhle máš postel" řekla a ukázala na jednu z rohových postelí. "Skříň máš vedle ní, noční stolek a tam jsou koupelny. Dvě pro holky a dvě pro kluky. Jsou tam sprchy, umyvadla, skříňky, záchody,…všechno co budeš potřebovat" usmála se zase. "A vy ostatní ji nechte aspoň vybalit, seznámit se můžete potom, třeba u večeře" řekla a odehnala ode mě houf ostatních táborníků, nebo bych teďka měla říct bratry a sestry? No to je fuk. Odnesla jsem si kufr, hodila ho na postel a začala vybalovat. Teda jestli se tomu dá říkat vybalování, prostě jsem bezmyšlenkovitě házela věci do skříně. Nevěděla jsem, co mám dělat dál, tak jsem šla ven, protože mi až teď došlo, že jsem se tu moc neporozhlédla, teda krom toho jezera a těch pár dalších věcí. Došla jsem k nějaké velké dřevěné budově. Hledala jsem nějaký nápis nebo cedulku nebo něco, abych zjistila co to je. Nic jsem ale nenašla a nějak jsem si netroufla jít dovnitř. Pochybuju, že by tam bylo napsané, co to je. Asi 2x jsem tu budovu obešla, abych konečně zjistila, co je to kruci za mizernou budovu, ale marně. To je mi podobné co? Byla jsem už trochu naštvaná a dívala jsem se tak na tu hordu dřeva a přemýšlela, ano, já přemýšlela, co je to sakra za dům, když se za mnou ozvalo: "Tohle je něco jako hlavní štáb, budova. Řeší se tam výpravy apod." Prudce jsem se otočila a za mnou stál nějaký kluk. Krátké blond vlasy, modré oči a měl asi tak 14. Cítila jsem, jak červenám.
"Ehm, díky"
"Za nic" řekl ledabyle. "Ty seš tu nová co? Nikdy jsem tě tu neviděl"
"Jo. Včera jsem dojela"
"Říkal jsem si, že tebe bych si pamatoval" začla jsem znova rudnout. "Jak se jmenuješ?"
"Lis. Teda Melisa, ale stačí jen Lis" koktala jsem. Super, blbnu, koktám a rudnu. Skvělá kombinace všeho.
"Já jsem Peter, těší mě" představil se, "jsem z Apollonova srubu"
"Já jsem od…Atheny"
"Takže ta chytrá" usmál se.
"To ne, buď si mě spletla, nebo jsem se prostě nepovedla. Logika je pro mě cizí slovo"
Zasmál se. "Chceš se jít podívat dovnitř? Jsou tam sice jenom místnosti, většinou, ale občas se to hodí" zeptal se a ukázala na tu Hlavní budovu.
"Můžem?"
"Jasně, a když budeš mít štěstí, potkáš i ředitele tábora"
"A kdo je vlastně ten ředitel?" zeptala jsem se, když jsme vstoupili dovnitř.
"On" ukázal. Otočila jsem se, a koho jsem neviděla?
"Vy?!" zeptala jsem se.
"Ahoj, Lis" pozdravil mě. Zírala jsem na něho jak na svatý obrázek, i když asi moc svatý není, aj když se zná s bohy.
"Vy už se znáte?" zamračil se Peter.
"Jo, byl to můj učitel dějáku" řekla jsem. Ehe! Přesně tak, on! "Vím, že jste do toho byl zapletený, ten váš rozhovor s dvojčaty: Melisa umře, bla bla bla, ale nikdy by mě nenapadlo, že jste tady tohoto-"
"Tys nás odposlouchávala?"
"Ne! Jenom jsem kolem procházela…a nějak…jsem vás…slyšela. Náhoda!" bránila jsem se.
"Fajn" řekl podezíravě. "A jak vidím, už si se seznámila s Peterem. Petere, proveď ji tu" řekl a otočil se k němu. "Ale nezapomeň, že v 7 je večeře"
"Jasňačka" přikývl Peter a učitel odešel. "Tákže, nevěděl jsem, že máš umřít"
"Jo, to já do předvčerejška taky ne" zasmála jsem se "Ale pořád žiju, tak co kdybychom šli, než natáhnu bačkory?"
Provedl mě snad všema koutama celého tábora. Ukázal mi všechny místnosti, překážky, zkratky a já nevím co všecko. V 7 hodin jsme došli na večeři. Šla jsem si sednout ke stolu, kde byl odteďka můj srub. Mia si mě všimla a ukázala, že je vedle ní místo, ať si jdu sednout za ní.
"Tak jak sis užila den?" zeptala se okamžitě.
"Skvělí, Peter mě všude provedl, znám snad každý kout celého tábora, jenom si zapamatovat, kde co je"
"Už jsem mluvila s ředitelem, zítra se už můžeš zúčastnit tréninku a aktivit"
"Fajn, ale to dostanu nějaký rozvrh?"
"Ne" odpoví prostě "Můžeš si chodit, kam chceš a na cokoliv budeš chtít. Máme tu lukostřelbu, obranu, šermování-"
"Super!" přerušila jsem ji. Mia se na mě podívala pohledem, který znamenal něco jako: "Příště mě už nepřerušuj, jinak ti narvu hlavu do záchodu!" něco jak na střední.
"Promiň, pokračuj" usmála jsem se.
"Pak je tu i horolezectví, klády a i věci, které se potřebuješ naučit do terénu, něco jako přednášky, ale rozhodně ne tak nudné, no za pár dnů se tu vyznáš." Mrkla na mě. "A málem bych zapomněla, míváme tu i hry"
"Něco jak zvětšený model člověče, nezlob se, kde se mlátíte mezi sebou?" zeptala jsem se. Okamžitě jsem zalitovala, že jsem něco takového vypustila.
"No…i tak by se to dalo říct, ale spíš třeba bojové hry. Pár srubů se spojí a hledají nějakou věc, cokoliv, za jakoukoliv cenu. Kdo to najde dřív, vyhrává"
"Aha, dóbře, díky za vysvětlení" řekla jsem a šla si pro jídlo dřív, než bych stihla vypustit zas nějakou kravinu. Zrovna jsem si nabírala kuřecí maso, když se vedle mě objevila Jenna s Jasonem.
"Čaute" pozdravila jsem je.
"Ahoj, Lis" pozdravili oba naráz. Vždycky mě tohle dostane, myšlení dvojčat…
"Cos dneska dělala? Od toho přestěhování jsme tě neviděli" řekl Jason.
"Skvělí, Peter mě tu odpoledne prováděl"
"Peter? Ten z Apollonova srubu?" zeptal se mě.
"Jo, přesně ten" potvrdila jsem. "A jen tak mimochodem, proč jste mi neřekli, že ten učitelský blázen Corn," jo tak se jmenuje, jenom jsem se o tom asi zapomněla zmínit, co už "je ředitelem tady tohoto všeho? Teda jasně, věděla jsem, že stojí za tím vším, zvlášť když jste mě přepadli, když jsem šla domů"
"No jo, nějak nebyl čas. Za to se omlouváme, ale počkej, tys to věděla?"
"Jasně, ty dva večery před odjezdem. Křičeli jste na sebe v tom kabinetu, to už jsem vám říkala ne?" byla jsem si na 99,9% jistá, že jo. Dobře, tak na 80%, ale stejně.
"Myslela jsem si, žes slyšela jenom to o té přestávce" řekl Jason.
"Ále, to taky" pokrčila jsem rameny "A navíc, ve škole jsou moc tenké zdi a k tomu všemu, kdo by nezačal poslouchat, kdyby neslyšel svoje vlastní jméno?"
Odsekla jsem.
"Na tom něco bude" připustila Jenna. Mimochodem, tenké zdi tam fakt byli. Slyšela jsem každé vzdychnutí Cassis, jak se trápí u zrcadla.
Dobrala jsem si jídlo a šla si sednout. Začala jsem se cpát a bylo to móc dobré. Mnohem lepší než školní jídelna. Většina si povídala o něčem děsně logickým, takže jsem toho moc nepochytila. Já si hleděla svého a měla jsem děsný hlad. Kdo taky ne? Víc jak 4 hodiny jsem nejedla. Mimochodem, jsem děsnej žrout. Klidně toho sežeru aj za dva, no co za dva, aj za tři. Možná na to nevypadám, chci přibrat a ono to nejde sviňa jedna! Nikdo mě naštěstí u večeře nerušil. Rychle jsem dojedla a šla do hajan. Usnula jsem snad hned, jak jsem zalehla.
Peter říkal, že polobozi mají snad vždycky noční můry, ale tohle bych klidně za noční můru vyměnila.
"Ahoj Meliso" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se.
"U všech bohů, zase vy? To nemáte nic jiného na práci, než mi lozit do snů?"
"Vlastně ani moc ne. Je léto, tak mám víceméně volno a-" rozkecala se Athena.
"Na bohyni jste až moc ukecaná"
"Jde o to" ignorovala moji poznámku a asi mám štěstí "že jsme se minule moc nepohodli. Chtěla bych to napravit"
"A já bych se chtěla v klidu vyspat. Ani jedna se toho zřejmě nedočká" řekla jsem naštvaně.
"Jsi prostořeká. To mám po svém otci" usmála se.
"Po otci?" zeptala jsem se se zájmem, ale ten okamžitě vystřídala další mrzutost. "No, a je to tu zas. Kolik chlapů jste vlastně měla a opustila? Není vám to ani trochu blbé?"
"Když nejsi bůh, nemůžeš to pochopit" řekla v klidu. To uhodla no. Stejně nechápu skoro nic.
"Jasně, co kdybyste zase luskla prsty a já bych se zase probrala ve svojí posteli? A není to náhodou tak trochu podvod? S dětmi se stýkat nemůžete" to mi taky řekl Peter, "ale mě už jste navštívila 2x"
"Vlastně jo, ale jsem Diova nejoblíbenější dcera. Nebyl z toho moc nadšený, ale jsem přece bohyně moudrosti ne? Dělám jen to, co považuju za moudré"
"Ono je moudré hádat se se svou dcerou? Hm, to jsem opravdu netušila"
"Myslela jsem, že mě budeš chtít vidět" odsekla.
"Tak to jste se spletla!" řekla jsem jízlivě. "Možná to nevíte, ale já už měla matku!" jakmile jsem to dořekla, začala jsem toho litovat. Nakousla jsem bolestivé téma.
"Já vím a byla to skvělá matka, než se stalo to, co se stalo" už tohle mi stačilo a měla jsem slzy na krajíčku. "Ale byla to adoptivní matka, zatím co já, jsem ta pravá"
"Ale byla to úžasná máma na rozdíl od vás!" zakřičela jsem.
"Asi bych už měla jít"

"No to měla" odsekla jsem. Athena luskla prsty a zmizela. Po pár vteřinách jsem se s trhnutím probrala do noci.

Heroes of Olympus: Olympus of Blood

2. listopadu 2014 v 21:27 | Babu
DNESKA SEM DOČETLA HÁDŮV CHRÁM A NEMÁM PONĚTÍ JAK TO DO JARA ZVLÁDNU!!!! ANO LUSYO, UŽ JSEM JU DOČETLA!!! :DDDD A UŽ BYCH MOHLA VYPNOUT TEN CAPS LOCK! I když u konce Znamení Athény to bylo mnohem MNOHEM horší!! :DD Dokonce mě napadlo, že bych si kousek stahla v angličtině a nějak to přelouskala...než to přelouskám, tak to u nás výjde xD Mimochodem, tenhle díl byl fááákt polobožskej nářez!!! xD Jo a všimla jsem si, že na obálce mají chybu! Annabeth tam drží dýku (teda myslím, že je to dýka, páč na ten meč to nevypadá...ldybych se spletla, tak mě opravte :)) přitom tu dýku ztratila, když padala do Tartaru...teda jestli to není ten meč, ale nepřipadá mi to tak... :D

Třeba že: Hazel vzlikla úlevou. Frank měl zavázanou krvácející ránu na paži, ale žil. Vedle něj stál Nico, Piper a Jason-všichni s tasenými meči.
"Promiň, že jdeme pozdě" omluvil se Jason. "Tohle je ten chlapík, co potřebuje zabít?"
xDDDD

Nebo:

Bacha trošku malý spoiler xD
Reina pokrčila rameny "To říká polobůh, který spadl do Tartaru a dostal se zpátky"
"Měl pomoc" ozvala se Annabeth.
"No jasně" přikývla Reyna "Nebýt tebe, pochybuju, že by našel cestu z papírového pytlíku"
"Přesně tak," potvrdila Annabeth.
"Hele!" zaprotestoval Percy.
xDDDD
Prostě tuhle serii miluju!! :3333
Jo, už toho nechám :D

Teď k tomu nadpisu: Hledala jsem na internetu informace o tom posledním dílu a našla jsem takovou tu anotaci ;) Google překladač neumí všechno a já taky ne, takse omlouvám za chyby jo? :D

Ačkoli řečtí a římští členi posádky z Arga II učinily pokrok v jejich mnoha hledání, přesto se zdá blíže k porážce Matky Země, Gai. Její obři vzrostly, všechny z nich, a jsou silnější než kdy jindy. Musí být zastavena dříve, než svátek Spes, kdy Gaia plánuje obětovat dva polobohy v Athénách. Potřebuje jejich krev, aby se mohla probudit. Polobozi mají častější vize strašlivé bitvě u Camp Half-Blood (Tábor Polokrevných). Římská legie z tábora Jupiter, v čele s Oktaviánem, je téměř na dostřel
I když je lákavé vzít Athenu Parthenonskou do Atén a použít ji jako tajnou zbraň, přátelé vědí, že obrovská socha patří zpátky na Long Island, kde by mohla být hopné zastavit válku mezi dvěma tábory. Athena Parthenonská půjde na západ; Argo II půjde na východ. Bohové, stále trpící roztroušenou poruchou osobnosti, jsou k ničemu. Jak může hrstka mladých polobohů doufám, že vytrvají proti Gaie armády mocných obrech? Stejně nebezpečné, jako je na hlavu jet (asi) do Athén, nemají jinou možnost. Oni obětovali již příliš
mnoho. A pokud se Gaia probudí, je to konec hry.

Našla sem těch obálek zas víc, ale tahle se mi líbila nejvíc :333