!!! Kontrola a nábor Affs\SB ZDE !!!

Slohovka: Na planetě robotů

27. července 2015 v 10:00 | Babu |  Příběhy
Rozhodla jsem se, že vám ukážu svoji slohovku na téma Sci-fi :) Měla jsem stovky nápadů, třeba Sci-fi Games (hunger Games s robotama), Jak se stát polobohíní, lovkyni stínů, pak mě napadlo téma se serii Drahokamy, ale ty jsem taky nedopsala a pak další s kyborkama, kteří se chtějí pomstít lidstvu a nějakou planetu, kam se odváží vrazi :D Prostě kraviny :D No, tohle zvítězilo, protože jsem to dopsala a ještě to měla nejdelší ve třídě xD Snad se vám to bude trošku líbit. Napiště názor, díky! :)

Je 31. Století. Můj domov je jiný, než u většiny lidí. Bydlím na vesmírné stanici. Narodila jsem se tady. Na Zemi jsem byla jenom párkrát a to proto, že jsme měli na lodi vážné problémy. Jinak jsme celý čas ve vesmíru. Testuje se na nás, jak dlouho tu dokážeme přežít a, to už je jenom bonus, objevujeme nové planety, které zkoumáme, jestli na nich není život.
"Lauro!" Volá na mě máma. "Je čas k večeři, pojď."
Jdeme spolu chodbou do jídelny, kde se každý den setkává celá loď vždycky na snídani a večeři.
Není tu moc dětí. Zvlášť patnáctiletých jako jsem já a starších. Je nás tu jen pár, ale je to fajn.
Vcházíme do jídelny. Je to velká místnost, není nijak vyzdobená, jen kovová. V ní je rozmístěno několik velkých stolů, podle toho jaké postavení zaujímáte. Kapitán sedí s druhým kapitánem, pomocníci s dalšími pomocníky, pěstitelé s pěstiteli, děti s dětmi atd. Jídlo si tu pěstujeme sami v komorách, stejně jako stromy na vzduch.
"Ahoj, Mio," zdravím svou kamarádku. Mává mi a já si přisednu. Donesou nám jídlo a s Miou si povídáme co přes den, když se najednou ozval poplašný alarm. Nikdo neví co se děje, ale Kapitán nás ujišťuje, že to zjistí a ať zůstaneme sedět. Po 15 minutách nejistoty konečně přijde. "Máme na lodi poruchu, a proto jsme museli nouzově přistát. Není to ale nic, co bychom nezvládli opravit. Jen to chvíli potrvá. Začněme už dnes večer, ale zítra budeme moc odletět." Oznamuje nám. "Je to ale úžasná možnost na prozkoumání této planety, a proto jsme se rozhodli tam zítra ráno vyslat malou skupinku našich studentů. Bude to pro ně skvělá příležitost."
Ozval se šustivý šepot po celé jídelně a pár matek s tím nesouhlasí, protože je to nebezpečné. Já se naopak už nemůžu dočkat a doufám, že vyberou mě.
Následující ráno jsme se všichni dostavili do haly, kde nám mají říct, kdo půjde. Všichni natěšeně čekáme. Během pár minut přijde jeden z našich učitelů. "Na tuhle akci jsem vybral pouze ty, kteří si to zaslouží," říká. Moje šance trochu spadla. "Ty, kteří v hodinách dávají pozor." Tak to mi moc nepomohlo. "A ty, o kterých vím, že nebudou dělat problémy." A teď už nemám žádnou naději. "A teď, koho jsme vybrali: Robin," jistě, největší šprt ve třídě, "Mia," nejchytřejší holka ve třídě, "Thomas," Thomas? No tak jestli vybrali jeho, musí i mě. "A jako poslední..." na chvilku se odmlčí, jako kdyby se mu slovo zaseklo v krku. "Laura."
Jo! Raduju se v duchu. Usměju se.
Když ostatní zklamaně odchází, učitel nás poučuje, jak se máme chovat, co máme dělat a co nás asi čeká. Oblékáme si skafandry, kontrolujeme, jestli všechno funguje a už jenom čekáme, až budeme moct jít ven. Když se tak konečně děje, jsem unešená ještě víc. Jasně, viděla jsem spoustu planet z lodi, ale tohle je mnohem lepší!
Planeta má pevný povrch a překvapivě podobnou gravitaci jakou máme na lodi. Kromě písečných dun tu není nic moc. Pár skal, ale žádné rostliny, které by vyráběli kyslík. Takže pokud tu není nějaká stanice s kyslíkem, je to tu buď neosídlené, nebo tu žije něco úplně jiného.
Mia nám říká všechno, co o téhle planetě zatím zjistili, i když toho není moc.
Po půl hodině chození a sbírání vzorků, nacházíme něco podobnému obrovskému skladu. Nikdo nechápe, kdo ho tady postavil a proč tu je. Sklad vypadá opuštěně a je bez kyslíku. Zapneme baterky a to, co uvidíme, nám vyrazí dech.
Po celém skladu jsou postavení roboti. Roboti nejsou na Zemi nic zvláštního, existují už několik století, pár jich máme dokonce i na lodi, ale tihle jsou zvláštní. Celkem staří a zrezavělí. Hodně zastaralejší než ty, které znám.
"Koukněte se na tohle," volá na nás Mia, která svítí baterkou do nějakých papírů. "Podle tohohle to jsou roboti z 23. Století." To bylo už pěkně dávno… "Je to něco jako nepovedená technologie. Přestali se kontrolovat a napadli lidstvo. Když se jim konečně je povedlo chytit, odvezli je co nejdál a vypnuli. Od té doby jsou tady."
"Páni," řekneme všichni naráz. Popojdu blíž k robotům. Vypadají trochu jako popelnice, nic co by lidstvu mohlo ublížit. Měli spoustu různých tlačítek, nic co mají ti dnešní.
Všichni si je prohlížíme a děláme fotky, protože to bude kapitány určitě zajímat.
"Ehm…Nechci nijak strašit, ale myslím, že tenhle na mě zrovna mrknul," řekl Robin. Všichni jsme k němu doběhli. Robot vypadal úplně stejně. Nehýbal se a měl zavřené oči.
"Zmáčknuls nějaké tlačítko?" Zeptal se ho Thomas. Každý vědět jak dopadají Robinovi pokusy nebo nechtěné zmáčknutí tlačítek. Jedna místnost bude kvůli jeho omylu v provozu až příští měsíc a když nás jednou vzali do hlavního řídícího centra, málem jsme přišli o půlku lodi.
"Ne, myslím, že ne," odpovídá.
"Ty myslíš?" Ječíme všichni.
"Byla to vážně nehoda," omlouvá se Robin.
Navrhuju, ať odtud zmizíme a nikdo není proti. Ale pozdě. Ozve se šramot a jeden robot otevře oči. Jsou rudé a děsivé. Naklání se k ostatním robotům a po chvilce nám dojde, že je zapíná. Moc chytrá popelnice.
Vybíháme ze skladu, což jde ve skafandrech hodně těžko. Zachvíli se za náma objevuje zástup snad všech těch robotů ze skladu. Bylo jich několik stovek. Střílí po nás nějakým laserovým paprskem. Díky za skoro neprůstřelné skafandry! Naštěstí asi po tolika letech vyšli ze cviku, protože se často trefovali do skal. Ani ne za 10 minut neustálého utíkání nás roboti skoro dohnali. Máme štěstí, že jsou tak těžcí a pohybují se pomaleji než ti noví.
"Nemůžete se někdo spojit s lodí?" Ptá se Thomas.
"Už jsem to zkoušel, neodpovídají," odpovídá Robin.
Kruci, asi restartují loď… "No tak to zkus znova!" Křičím na něj. Snad po šestém pokuse se mu to podařilo. Doběhli jsme skoro k lodi. Z našich skafandrů se kouřilo, ale vypadalo to, že roboti si už nevšímali nás, ale lodi.
Rychle běžíme do kabiny, kde už stojí jeden z kapitánů a ptá se, co se děje. Místo odpovědi jen ječíme, ať zavře ty dveře, zvedne loď do vzduchu a zmizí odtud.
Kapitán křičí jeden rozkaz za druhým. Vyřítíme se z kabiny, aby se mohly zavřít hlavní dveře a my mohli vzlétnout. Na chodbě se konečně zastavíme a rychle oddechujeme. Cítíme, jak se loď zvedá a kapitán se nás ptá, co se stalo. Když jsme už mimo planetu a útočící šílené roboty, ukazujeme kapitánovi fotky a říkáme mu, co všechno se stalo.

V tu chvíli ale ještě netušíme, že máme na palubě nezvaného hosta…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Madeline Madeline | Web | 28. července 2015 v 9:26 | Reagovat

Pěkná je slohovka, máš talent. :)

2 Wilhelminawill Wilhelminawill | Web | 28. července 2015 v 18:01 | Reagovat

Opravdu tleskám, já mám vždy skvělé nápady na slohovku, ale po prvním řádku je to pak děs a tak to přeškrtám :D
Doufám, že jsi dostala za 1! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama